Prázdno

Měla by jsi se radovat, máš okolo sebe spoustu lidí, copak ti nestačí? Právě že mi stačí, ale i tak nevyplní tu prázdnotu. 

Ahoj :)

Místo nějakého Vánočního a pozitivního článku píšu, co vlastně? Něco dalšího na zamyšlení(hahaha).
Všichni už mají takovou tu klasickou Vánoční náladu, kdy si prostě jen sednou na jídlo nebo si zajdou do obchodu a udělají si radost koupením něčeho po čem už dlouho pokukují.
Bojím se, že to lidem, které mám ráda, které denně/skoro denně/ vidím zkazím. Protože mi přijde, že já tohle neumím. Neumím si říct co chci, neumím myslet na nic jiného než jsou nevyřešené problémy. Neumím se rozhodnout, a když už se rozhodnu začínám pochybovat jestli jsem udělala dobře. 


Jako bych byla dvakrát. Slečna, která když se ráno probudí se na sebe usměje do zrcadla. Je plná energie. Navštíví koupelnu, namaluje se, obleče a najít se. A potom přijde do školy, všechny s úsměvem pozdraví a snaží se být jako ostatní. 
A potom ta stejná slečna přijde domů, koukne na sebe do zrcadla, ale už se neusměje. Odlíčí se a převlékne se. Poté si s jídlem sedne k počítači a jen čeká až zase někdo přijde a řekne jí co všechno zase udělala špatně. 

A co dělám teď? Poslouchám písničky, který jsem poslouchala dřív. Jsou pomalý a hlavně jsou smutný. Některý jsou smutný.
Vyplňují tu prázdnotu, ale jen na chvíli. Vyplňují ji vzpomínkami, když slyším první tóny, vybaví se mi doba, kdy jsem je poslouchala nepřetržitě.

 Třeba tahle a tahle . Poslouchala jsem je, když jsem na velice známé webové stránce "Ask.fm" měla účet pod jménem "Příběhy"/tak nějak?!/. Nepsala jsem smutně, ale i tak jsem poslouchala tohle. 
- trhá mi to uši.. -_-

Tahle byla velice oblíbená. Hm.. "Naučili" mě ji poslouchat kamarádi a od tý doby jela pořád. Hlavně když jsem byla, když jsme si myslela, že jsem zamilovaná. Když jsem byla smutná a když jsem nevěděla co pustit.


Možná už jsem si myslela, že bude vše v pořádku. Všichni se budou smát a já se budu moci smát s nimi. Ale to by nebylo to krásné. Nebylo by to krásné, kdyby nepřišel další problém.
Jen se ptám co se stane až ho vyřeším? Přijde další? Tohle mi hrozně moc vadí. Nevím co se zítra stane. Nevím co bude až mi bude 20? let. 
Nebylo by to ono, kdyby jsme dopředu věděli co bude. Kdyby jsme už od rána co se probudíme věděli, že autobus nepojede a tak se ani nepokoušeli vstát a jít na něj. Asi by to nikoho nebavilo, ale o tom možná někdy jindy..

Je zajímavé jak moc se mi líbí i přesto, že už hodně dlouho poslouchám úplně jiný "styl". 

"A vydáš to vůbec?" "Je to jeden klik, nic co bych nezvládla.."