Ani nad tím nepřemýšlej!

Jen to předpokládám a snažím se to čekat. Aby to nebyla taková rána.

Mám se dobře. Těším se na druhý den, těším se až bude konec školy a ráno se tam opět těším. Ne že bych se těšila na učení nebo stres ze zkoušení, ale těším se na ně. Na lidi, s kterými se poslední dobou hrozně směju a vím, že bez nich by to nešlo. Všechny ty věci, jako velký stres, deprese, strach, smutek mě míjí. Občas se na chvíli zastaví, ale pak zase odejdou jako by se mě bály. Až na jednu...

Poslední dobou jsou takové dny, které mám hrozně ráda. Z ostatní cítíte, že vás potřebují a mají vás rádi. A celkově vás ty věci, které už jsem psala míjí.

-Nejužitější bowling s holkama, které znám od první třídy a se slečnou/na fotce/, kterou znám jen tři roky zpátky, ale už bych si bez ní neuměla představit ani den. 

-Nejužitější den s někým koho vidím jen párkrát. Den, který potřebuje repete. Ony jsou někdo, kdo mě má neskutečně rád. Někdo od koho slyšíte, že vás má rád. Jsou neskutečný a pokud někoho takového nemáte, tak je mi to docela líto..

-A potom nálada na focení. Jen tak si sednou na zem s pár věcmi a mačkat spoušt. A fotit sebe. Proč ne. Usmíváte se do foťáku ne jen kvůli fotce, ale protože si ten úsměv chcete zapamatovat. Chcete si zapamatovat ten pocit, kdy se usmíváte, jak debil a ani nevíte proč. 

A pak je tu ta jedna věc, která vás nemíjí. Neustále do vás naráží. Silněji. Chce, aby jste si jí všimli a vy musíte. 
Nejde si jí nevšimnout.
Je tady pořád. Je u všeho.

Strach.

Bojím se, že tohle všechno zase skončí. Vím, že to skončí. A já na sebe zase každé ráno obleču tričko bez toho abych přemýšlela jestli bych si už náhodou neměla vzít jiné. Budu sedět v lavici a poslouchat výklad. Bude mi zase jedno, že se někdo o něčem baví a já nevím o čem. Nebudu říkat "Já to chci taky vědět" a usmívat se u toho. 
Neměla bych nad tímhle přemýšlet. A už vůbec to říkat nahlas. Bojím se totiž i toho, že když to řeknu nahlas tak to bude pravda, tak se to stane.