Sama nebo se spoustou lidí?

Tak jsem se konečně dočkala článku, který už tady dlouho nebyl, a na který opravdu musí být ta správná nálada. Nebylo to jen párkrát co jsem si sedla s tím, že konečně tenhle typ článku napíšu, jenže to bylo jako, když přijdete do pokoje a jako když zhasnou světla ne ty v sále, ale ty u vás doma zapomenete co jste chtěli. 

Už samotný název mluví úplně jasně a téměř za mě. -Přemýšlím jestli je lepší být sama nebo být se spoustou lidí. Obě varianty mají něco do sebe. 
Myslím, že konkrétně já jsem někdo, kdo okolo sebe potřebuje lidi a je to na mě hodně vidět. Musím s někým mluvit, kde hned vzniká první problém. I když jsem raději mezi lidmi než sama, mám problém najít něco o čem se dá mluvit, samozřejmě a díku bohu to takhle není se všemi lidmi co znám. Ale u většinu, opravdu většiny to tak je. Ale s tou správnou osobou stačí jen být. Nemusíte mluvit nebo pořád něco dělat, stačí prostě jen být. Sedět na silnici, mít puštěný písničky a být. 
Čím jsem starší tím víc si vážím lidí kolem sebe. Snažím se "vytvářet", organizovat různý "akce", věci a chci, aby byly nejvíc perfektní. Ale přiznám se vám, že mi to moc nejde. 
Protože kdo bych byla bez všech těch lidí co znám, mám je ráda a trávím s nimi čas? Nikdo. Nebyla bych nikdo, protože nikdo by nevěděl co mám ráda, co mě baví a tak bych nebyla Kačí, Ta Kačí..

A teď dejme tomu, že vám ještě objasním proč jsem občas raději sama a zároveň jakou vlastnost právě na lidech nesnáším.
Našlo by se jich hodně, ale tohle je přes čáru, nesnáším to a tuhle vlastnost snad mají všichni(včetně mě). Nechápu a nesnáším, když jsou lidi kolem mě protivní, zaujatí, "agresivní" a celkově vám na otázky "Co se stalo? Tak to necháme na jindy? Já tě do ničeho nenutím, okay?" neodpovídají. 
Je to právě ta naštvanost. Je to to "Teď mě nechte bejt, pro vaše vlastní zdraví, bezpečí." Jako malý děti co jsou protivný, že jste jim nekoupili novou hračku, na zabití. 
Právě v téhle chvíli a v té, kdy mám pocit, že mě už nic nebaví, jsem ze všeho psychicky unavená a potřebuji být sama někam jdu. Sama. Nestačí mi pokoj a volume 100%, musím jít ven. Teď mě napadlo Když jdu takhle sama ven vždycky se asi po prvních, pak už ne deseti minutách otočím, a není to protože bych se bála, ale.. Jako bych čekala, že uvidím co už jsem za sebou nechala. Ty chvíle, kdy jsem se smála až mi tekly slzy z očí, kdy jsem chtěla jednu chvíli opakovat pořád dokola až by se mi ohrála. Nikdy tam nic není.

Taky tohle nesnášíte? A jste raději sami nebo se spoustou lidí?