Ztrácet kontakt

Tak tohle znáte stoprocentně všichni. Dochází témata, chuť psát smajlíky a ze všeho nejvíc chuť psát vůbec. Nebo mluvit. To je jedno
Jen si lehnout, zavrtat se pod peřinu a čekat až to přejde. Řekněte mi obrazně myšleno, asi kolikrát už vás překvapilo jak vaše podvědomé já nechtělo další komunikaci s někým, s kým jste si vlastně rozuměli téměř perfektně. Jestli jste odpověděli jako já, tedy hodně krát tak vám gratuluji, tak by mě zajímalo jestli máte jiné, lepší vysvětlení než já. 
To porozumění asi nebylo nejideálnější, že? A kde byla chyba? Naše sobecká část nám nikdy nepřizná, že v nás. Něco se nám prostě nelíbilo. Jsme takoví a tečka. Když se nám něco nelíbí a je možnost to z našeho dosahu vystrčit, tak to uděláme. 
Nebo jsme si s dotyčným rozuměli natolik, že další kontakt s ním vyvolával cosi, co lidská část nemůže přijmou? Asi ne, že? Zní to moc fantasy a lidská část to nedokáže přijmout. Ale počkat. Zastavme se na chvilku. Asi bych článek měla přejmenovat na "aneb jak ztrácím kontakt s normálním rozumem", ale to pro tenhle článek vynecháme. 
Zamyslete se. Co uděláte, když je jakákoliv emoce silná? Jakože opravdu silná. Slova "To není možný, to se neděje." Je jedno jestli je říkáte a skáčete radostí nebo brečíte. Pořád to jsou ta stejná slova. Mám pravdu? 
A reakce? Snažíme se situaci rozdýchat. Je jedno jestli opření dlaněmi o kolena a plní nadšení zhluboka dýchat. Chodit tam a zpátky a přehrávat si ten okamžik, který onu silnou emoci vyvolal. Nebo sedět a předstírat, že jsme co nejmenší a doufat, že ona smutná, drtivá chvíle přejde. Chodit po místnosti, ruce za hlavou, slzy z očí a snažit se dýchat zhluboka, aby jsme se uklidnili.
Snažíme se to zklidnit. Mám pravdu? Přiblížit to realitě, klasice, lidskosti, normálnímu stavu.

zdroj

zdroj

Klidně mi napište, že nemám pravdu, že se v těch silných emocích vyžíváte sakra, začínám se ztrácet ve vlastních vetách a ve vlastním tvrzení  a já tomu věřím, ale netvrďte mi, že onu "zklidňující fázi" jste nikdy nepoužili. 
Mám další věc, kterou můžu nesnášet. Lidskou usedlost. Lidskou normalitu. 

Já jsme hrozně odbočila, příšerně. Jako nikdy.
Nejvíc se bojím toho, že ztratím lidi, který mi jsou blízcí jen protože jsem to já a spousta zaběhlejch věcí mě začíná nudit a hledám něco nového. Aniž bych si uvědomovala, že něco nového už ke mě nemusí tak dobře zapadat. 
Vraťme se k začátku. Jsme takoví. Když se nám něco nelíbí, tak se to z našeho života snažíme prostě vystrčit. Je rozdíl ztrácet kontakt s někým, kdo vám bude chybět i přesto, že se něco stalo, že se vám něco nelíbilo a s někým komu zamáváte bez jediné emoce...